TĚHOTENSTVÍ se pro mě stalo vrcholem SVOBODY v mém životě
JSTE TĚHOTNÁ
I u doktora se o 14 dní po testu potvrdilo těhotenství. V tu ránu se mi v hlavě rozeběhl kolotoč, jak jsem si vzpomněla na slova jedné známé: „jen počkej, až otěhotníš, to se už budeš do konce života bát“. Proč jsou často ženské reakce spojené se strachem? Vždyť je to tak krásné…
Byla jsem šťastná, ale najednou jako kdyby uvnitř mě „něco“ přeskočilo.
A já se v tu chvíli doslova oklepala. A uvědomila jsem si jednu věc. Já sice budu máma. A s tím přijde jistě přirozený strach o ratolest. Ale proboha – já přeci nemusím být jako některé ženy, které potkávám, které mluví pořád dokola o obavách, strachu v průběhu těhotenství, strachu z porodu, strachu, jak to je a bude v partnerství.. A potom zase s příchodem dítěte mluví zase jen o dítěti. Jako kdyby pro ně okolní svět přestal existovat a nakonec to uzavřou – „moje dítě je mým jediným smyslem života. Kdo to nezažil, neví, o čem mluvím.“
Ok, tak jo. Naprosto souhlasím, že dítě je úžasný dar a zázrak. Ale proč to tyto ženy tak mají, proč to tak prezentují? Proč mají tyto ženy takové obavy, strachy? A přestávají vidět smysl i v jiných oblastech svého života?
Někde doslova cítím obavy, že „pořídit si dítě“ znamená – „musíme zachránit náš polorozpadlý vztah“. Nebo někdy slyším – „ono se to stalo náhodou“. A najednou si s tím rozrušení rodičové nevědí rady a začnou zmatkovat, co vlastně bude. A to se časem odrazí i ve vztahu.
Já sama nyní cítím mateřskou lásku a nepopírám, že je to mocný zákon přírody. Ale nesouhlasím s tím, pokud žena odsune svůj život, sebe a následně partnera, manžela na druhou kolej. Chápu, hormony jistě udělají u některé ženy své. Je to všechno nové, silné. Emoční. Ale vzdát se vlastně sama sebe, vztahu, partnerství, zájmů – to by byla vědomá ztráta mého života.
Co pak chceme dítě učit, pokud tohle dovolíme? Vždyť to nejvíc, co se může od nás dítě naučit, je vidět nás opravdu šťastné. Když budu šťastná já, budeme šťastní v partnerství, dítě to uvidí a bude vnímat tu harmonii a učit se ji.
Věřím, že naše děti potřebují především spokojenou a šťastnou maminku. A je sice krásné, jak jsme dnes zahlceni informacemi a instrukcemi – jak otěhotnět, jak prožít těhotenství, co zobat za vitamíny, jak porodit a nerodit, následně jak kojit a jak dítě vychovávat 🙂 . Já cítím, že je nejdůležitější být šťastný. To je to, co cítí naše dítě.
Víte, líbí se mi v tomhle Dr. Lidmila Pekařová. Viděla jsem osobně některé její přednášky a četla nějaké knížky. Přiznávám, moc se teda s ženami nemaže :-), ale když ženy rozdělila na dva typy, za mě to trefila jako pokličku na hrnec. Někdy mám totiž pocit, že ženy mateřstvím doslova.. „zblbnou“ 🙂 , místo toho, aby to jejich obzory rozšířilo a obohatilo. A možná právě to je pro jejich cestu pochopení zrovna to nejlepší..
Popíšu to tedy vlastními slovy. Bohužel první typ žen často postaví do popředí pouze existenci svého dítěte, dětí a nejenže samy sebe odsunou do pozadí, ale ani jim například neumožňuje vztah s partnerem se nějak seberealizovat. Dost často je problém v tom, že ani nedokážou „doma“ vykomunikovat reálné podmínky, aby to bylo možné. Pak si často stěžují, naříkají, jak jsou na všechno samy. Jakého mají/nemají doma muže. Pokud tedy nejsou matky samoživitelky. Je to najednou velký extrém a často se do těchto nepříjemných životních situací a momentů dostávají ženy samy. Staví se do rolí, které po nich třeba i nikdo nechce, dělají činnosti, které nejsou úplně nutné pro zabezpečení kvalitní výchovy a starání se o dítě. Nedá se opomenout, že si přece i partnera vybraly samy a i to, že nebudou věnovat žádný čas samy sobě. Všechno tohle se dá změnit, jde jen o to chtít a uvědomit si to. Ano, je to jiný život, jiná liga. Je to v různých obdobích náročné – pokaždé jistě jinak.
Ale proč ženy ztrácejí doslova samy sebe? Rodiče jsou přeci vždy dva.
Pak je druhý typ žen, které milují i samu sebe. Vědí, že být mámou neznamená přestat se realizovat. Svět se nezblázní, když nebude každý den navařeno. Taková žena chce být šťastná, chce občas dělat to, co miluje. Chce dále rozvíjet vztah doma s partnerem a dítětem to nekončí. Naopak – rozšíří to možnosti, posune to oba rodiče o level výš. Prověří to oba rodiče jako osobnosti i jako partnery.
Tohle byla první věc, kterou jsem si v hlavě ujasnila. A pak přeci jen začal trochu sílit tlak společnosti, když se okolí dozvědělo o těhotenství ….
JÉÉÉ, ONA JE TĚHOTNÁ
– TO JÍ MUSÍM PŘEDAT VŠECHNY SVOJE MOUDRA A DÁT JÍ ZARUČENÉ RADY
Odstřelte mě prosím rovnou 🙂 . Ne, dělám si srandu. Ze začátku jsem se usmívala a brala to jako krásnou starostlivost lidí, spíše žen, okolo sebe. Nechtěla jsem být neuctivá, spíš jsem chtěla být pokorná. Vždyť ony jsou mámy, ony už někdy rodily. Ale po pár týdnech mi došla trpělivost……
Nebudu se teď se omlouvat za přímost, protože to, co dál budu psát – bylo to nejlepší pro MOU cestu. Pro mě, takovou, jaká jsem. Čemu věřím. A jsem ráda, že jsem si ustála vše, co jsem si prozatím v sobě nastavila. NIKOMU to nevnucuji. A důkaz, PROČ není důvod obhajoby?
PROTOŽE já VÍM, že to bylo to nejlepší a odrazilo se to opět jako zrcadlo v mém okolí.
Často jsem za těhotenství slyšela: „wow, ty jsi úplně rozkvetla, ty záříš, vypadáš opravdu šťastná, ty máš tak krásné partnerství, ty máš nádherné těhotenství, jak jsi klidná a vyrovnaná….. JAK jsi to udělala? Ty něco bereš?“ 🙂
NE, nic neberu a ANO, jsem šťastná 🙂 . Protože jsme si uhájila i pod tíhou společnosti svou SVOBODU volby, jak chci těhotenství prožít a kým jsem. A když se dívám na svoje fotky z různých okamžiků v těhotenství – nejsou to jen fotky, který si někdo prezentuje na sociálních sítích a „vypadá“ na nich šťastně. Já vidím realitu. A žiju ji.
VÍTE, CO MĚ UNAVOVALO a ZAHLCOVALO? TY NEUSTÁLÉ PRO MĚ NEPODSTATNÉ DOTAZY NEBO IINFORMACE..
- Už víte, jak se bude dítě jmenovat?
- V kolikátém jsi týdnu?
- Kdy máš přesně termín?
- Kde budeš rodit? mimochodem, ten porod – to je šílená bolest, to se připrav
- Jak budeš rodit, bude u toho partner? – to se nebojíš, že ztratíš cenu jako milenka?
- Jaké máš už za sebou vyšetření a dobrý?
- Máš bolesti, je Ti blbě?
- Co na to rodina?
- Už máš výbavu?
- Půjdeš na rizikové těhotenství? Necháš si ho napsat?
- To už nebudeš sportovat viď? – třeba u toho badmintonu, to bys dítě doslova vyklepala 🙂
To je jen část. První dítě totiž přeci každá žena hrozně hrotí… Tak musíš i ty. Nedej bože, pokud jste ale odpověděly nějak nevhodně nebo neshodně s přesvědčením v tomto případě jiné ženy, jiné matky. Pouštět se často do protipólné diskuse je vážně oříšek. Co maminka – to názor. Proto diskusi nedoporučuji 🙂 .
Rozumím tomu, že každá žena, matka má jiné zkušenosti. Někdy i dost nepříjemné. Život ohrožující. Některé přišly o dítě. Ale to se přeci netýká mého příběhu. Není to můj případ. Ráda si takovou ženu vyslechnu, ale ne v tomto období, kdy chci mít čistou hlavu. A moje těhotenství se nemusí stát vrbou pro tyto duše. Každá mi však najednou chtěla sdělit, co mám a co nemám dělat. Především, jaký měly porod a jak to šííííleně bolelo a jaké trauma prožily.
Copak jsou takové informace v tuto chvíli adekvátní? Tyto dotazy tak důležité? Pokud dotazy přijdou …Není důležitější, jak se cítím? Jak jsem šťastná? Jak se mnou dítě komunikuje? Jakého mám partnera a jak to sdílíme my společně? Jestli jsem já zdravá a cítím, že je i moje dítě zdravé?
Začala jsem být vyčerpaná. A to i z doktorů, kteří na Vás valí jedno vyšetření za dalším. Probudila se ve mně tak trochu lvice v bojovné pozici a po pár týdnech jsem zjistila pár podstatných věcí, které se mi moje maličké dítko snažilo samo sdělit prostřednictvím meditací na józe. Ale já byla dlouho slepá.
- Přestaň bojovat s okolím, přestaň vysvětlovat, přestaň se obhajovat, proč ty to máš jinak
- Pokud Tě někdo nebo něco unavuje, prostě „to“ na nějakou dobu doslova „odřízni“
- Zaměř se na sebe a na svoje pocity, buď v klidu a třeba i sama
- Důvěřuj sobě, dítěti a partnerovi
- Neboj se a dělej vše, co cítíš, že dělat můžeš
- Žádej lidi okolo sebe, aby Ti některé svoje prožitky nesdělovali – hlavně ženy
- Je čas odpustit lékařům – především kvůli porodu, který si přeješ (i s ohledem na Tvé zkušenosti s lékaři)
- Je čas najít způsob, JAK rodit chceš – sepsala jsem si po samostudiu problematiky porodní plán
Dalo mi to trošku zabrat a odselektovat, přiznat si tyhle věci. 🙂 Ale nelituju.
MOJE KROKY K NALEZENÍ SVOBODY V TĚHOTENSTVÍ
Někdo to pochopil, někdo možná ne a někdo to nepřipouští až dosud. Ale to není moje věc přeci. Co jsem tedy udělala? V první řadě jsem si uvědomila, že už začínám být moc „příkrá“ na okolí a snažila jsem se nalézt cestu komunikace a když jsem se na to necítila, prostě jsem se s tím člověkem ani raději nesetkala 🙂 .
- Navštívila jsem kurz Hypnoporodu – ne, nejste magoři a nejste ani totálně zhypnotizovaní 🙂 , je to souhrn relaxačních technik, které připraví Vaše tělo a mysl pro průběh krásného porodu, je to pochopení, jak tělo fyziologicky funguje a jak vědomě můžete nastavit svoji mysl, aby proběhl bezpečný, krásný porod (já osobně jsem s malým svištěm na všem domluvená) 🙂
- Požádala jsem dost lidí okolo sebe, že chci být nyní sama, popřípadě jsem narovinu napsala, že teď mám jiné aktivity, priority
- Věnovala jsem se sobě, tomu, co miluji, partnerovi
- Intenzivně se věnovala józe, meditaci a poslouchala svoje tělo a svoje miminko
- Do pátého až sedmého měsíce těhotenství jsem normálně sportovala, dle možností
- V sedmém měsíci jsem letěla na dovolenou po Evropě
- Informace od lékařů jsem začala striktně selektovat, až zpochybňovat
- Našla jsem porodní asistentku, která vnímá porod stejně jako já s partnerem, odpustila jsem lékařů a jsem navzdory svým zkušenostem s lékaři 🙂 ochotna jít rodit do nemocnice
- Vůbec se nebojím
- Jsem absolutně zdravá, stejně tak moje dítě
- Na mateřskou jsem šla co nejdřív jsem mohla, cítím se skvěle a dělám už jen to, co miluju
- Pokud bude porod dle plánu, chci jít domů ambulantně
Milé ženy
, maminky, nebojte se postavit za to, co víte nejlépe jen vy samy. To, co se děje okolo Vás, jsou zkušenosti jiných osob, jiných žen. Vy můžete mít úplně jiný scénář. Může to být krásné, dokonalé, euforické.
Za pár dní budu rodit. Hrozně se těším.
Ke konci těhotenství taky intenzivně cítím, jak jsem šťastná i za vědomé rozhodnutí, s kým chci rodinu založit/sdílet. Když totiž rekapituluju svoje těhotenství, jedna z nejkrásnější vět, co jsem v této době slyšela, bylo po návštěvě nemocnice: „Ten CHLAP, co byl s Vámi, je někdo, kdo za Vámi bude stát, o koho se budete moct opřít a kdo Vás nepustí… Jste jak David a Goliáš. Velkej a malej. Zámek a klíc“. A tak to cítím i já. ♥
Cítím obrovskou vděčnost za to, JAKÉHO MUŽE po svém boku mám. Protože tohle já už dávno vím. A čeká mě ten nejtěžší úkol: vychovat z našeho syna podobný charakter muže, protože tohle dámy – to je muž, pro kterého stojí za to žít.
Víc prostě vědět nepotřebujete. Nepotřebujete svazek, manželství. To Vám stejně štěstí nezaručí.
No – a po porodu přijdou zase další výzvy a na ty se taky těším. Kdybych mohla svému dítěti dát tři dárky hned do kolíbky, bylo by to:
- DŮVĚRA v sebe sama.
- SÍLA jít za svými sny.
- VĚDOMÍ toho, jak hluboce je milováno.