Změnou ke šťastnému životu
Moje nové JÁ a vděčnost
Víte, jak se to říká: „Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.“ A já jsem našla způsob, JAK můžu svůj příběh sdělit.
Pro můj život bylo zásadní uvědomit si, že pořád dostáváme to, co zasejeme. Začíná to v naší mysli, vyjadřujeme to ve slovech, projevujeme to v emocích a odráží se to na vzhledu našeho těla. Následně to potvrzují vztahy, které okolo sebe máme.
Léto 2018 – jsem těhotná, šťastná a za měsíc už mezi nás přibude malý svišť, na kterého se moc těšíme. Mám pocit, jako kdybych byla na vrcholu svých sil, euforie a hluboké vděčnosti, že jsem přesně tam, kde jsem. Že jsem dokázala změnit od základů celý svůj život, pochopila mnoho souvislostí v životě a dostala druhou šanci žít. Je to opravdové štěstí, které prožívám a cítím, jak ze mě každý den sálá. A přitom stačilo tak „málo“. Nebát se životních změn. Být šťastný je naše vnitřní nastavení a postoj. Je to jen naše vůle. A kde je vůle, tam je i cesta. Nevlastním teď prakticky žádný větší majetek, nemám svůj byt, ani dům, ani auto, ani miliony na kontě a upřímně mě to nijak netíží. Máme s partnerem domov, dostatečné zázemí. Mám sebe, svou odvahu, svou vnitřní lásku, jsem zdravá, mám milující rodinu, po svém boku partnera, který je mým zrcadlem. A ano – vždy dostatek finančních prostředků na cestování. Protože cestování je pro nás jedinou „věcí“, kterou si můžete koupit a zbohatneme – napořád. Teď mluvím především o cestování, kdy vystoupíte ze své komfortní zóny (tedy nespíte v luxusních hotelech, ale vlastně nevíte, kde zítra budete spát) a jste vystaveni neobvyklým situacím, různým kulturám, zvířatům, možná i nebezpečí. Tam poznáte nejvíce sami, svého parťáka na cestách.
Až s odstupem času jsem pochopila ten dokonalý význam slov z filmu Jíst, meditovat, milovat:
„Když jste dost stateční, abyste za sebou nechali všechno známé a pohodlné, což může být cokoli od vašeho domu po staré zášti a vydáte se na skutečnou cestu hledání, ať už po světě nebo uvnitř sebe, a když skutečně chcete pokládat všechno, co se vám na té cestě přihodí za vodítko, a jestli dokážete přijmout každého, koho na té cestě potkáte za učitele, a především, jestli jste připraveni čelit obtížným pravdám o sobě a odpouštět si, tak vám skutečná PRAVDA nezůstane utajena.“
Kdyby mi někdo řekl, že mi odpoutání se od mého dosavadního života a relativních jistot pomůže k absolutnímu restartu mého života a poznání sebe sama, upřímně bych si myslela, že se ten dotyčný zbláznil. 🙂
Životní lekce není nikdy náhoda
První polovina roku 2016 – poznávací značka: před rozvodem, sama, prodaný byt („naštěstí“ možnost bydlet dočasně u rodičů), majetkové vypořádání, dluhy na krku, skoro bez vlasů po vážné nemoci, nevím, co uzdravovat dřív – jestli tělo nebo duši. Ještě že jsme tehdy neměli děti. Práci, která mě spíš začínala „škrtit“ než naplňovat. A několik otázek – co jsem to… předtím dělala? A proč jsem to proboha dělala? A tohle je moje nový JÁ?
Milovala jsem stabilitu a ty svoje „jistoty“. Měla jsem plán, možná jako mnoho dalších lidí na téhle planetě – okolo 30. roku budu mít svůj byt, perfektní práci, dokonalé manželství a následně rodinu – mohla bych pokračovat … Že by model, který člověk vidí doma od dětství nebo u okolí? Krůček po krůčku, tak dokonale fungovala ta kontrola. Vlastně všechno na první pohled fungovalo skvěle. Že by ta kontrola života nebyla tak špatná? Znáte to taky? Je to takovy work-life balance – zamotaný kolotoč, do kterého když se lapíte, je těžké vystoupit, ale jde to.
Najednou přišel zlom a já zjistila, že jsem ve skutečnosti uvízla ve svých nalajnovaných neústupných snech a že jsem vyčerpaná, uhoněná, unavená a nespokojená. Bylo mi 26 let. S mužem jsme byli asi 5 let. Taková ideální doba mít rodinu, že? Najednou jsem cítila, že jsem rozrušená, že jsem nesvá, že najednou nevím, jestli jsem přesně tam, kde chci být. Chtěla jsem změnu. Chtěla jsem některé věci změnit. Ale měla jsem pocit, že nevím, jak. Že na to nemám. A hlavně jsem některé věci chtěla změnit sama. Chyběla mi šťáva JÍT tím směrem, kterým jsem jít chtěla. Chtěla jsem jenom udržet manželství přesně tak, jak jsem si to vysnila. Ale šla jsem úplně opačným směrem.
Musím se usmát, všechno okolo nás se mění, je to přirozený vývoj, nezastavíme ani změny v našich vztazích, a to nefunkční nám dá jednoduše jasný signál, že chce změnu.
Bojovat proti změně v našich životech pro mě dnes znamená popírat svůj život a odmítat ho přijímat takový, jaký TEĎ je. Být pravdivý sám k sobě může trvat velmi dlouho, může to být i nepříjemné, ale stojí to za to. Dokonce se Vám mohou otevřít i další dveře a věřte, že se otevřou ty pravé pro Vás a za nimi budou všechny další chvíle, které budou odrazem Vás samotných – Vaše zrcadlo.
Probuzení a restart
V roce, kdy jsme se manželem rozešli (2015), uběhlo pár měsíců, kdy jsem neměla moc času na nějaké psychické vstřebání toho, co se dělo. Z ničeho nic jsem dostala vysoké horečky. V nemocnicích nemohli skoro měsíc přijít na to, co mi je. Teď bych mohla vyjmenovat skoro všechna oddělení dvou nemocnic, kde se snažili udělat všemožné testy (od denních odběrů krve v několika ampulkách, kontrola a vyříznutí kůže, CT, magnetická rezonance, bronchoskopie, lumbálka apod.) – aby jednoduše přišli na to, co mi je. V úvodu jsem měla velmi vysokou hodnotu infekce v těle, ale další příznaky zasahovaly až do hematologie nebo dokonce onkologie. Celou tu situaci jsem absolutně nechápala. Nemoc mi najednou dala do cesty takovou překážku, že jsem se stala doslova nesoběstačnou.
Září 2015 – „máte leptospirózu“. Cože? Cože mám? Co to je? A jak se to léčí? Celé moje tělo i mysl zaplavil strach. Bála jsem se zeptat nahlas. Srdce mi začalo bušit tak, že jsem myslela, že to lékaři, stojící okolo mě, musí slyšet. Zároveň jsem chtěla být silná a nedát na sobě cokoliv znát. Určitě mi nasadí ATB, jako na většinu nemocí, a budu zase zdravá. Ale pohledy doktorů byly natolik neurčité a nejisté, že jsem si touhle prognózou situace nebyla jistá ani náhodou. A už vůbec jsem nevěděla, co ta nemoc s sebou nese. Nad mojí postelí někteří tišším hlasem diskutovali, ale všichni se na mě dívali zamyšleně. Možná ve své mysli hledali příčinu této nemoci, kde a kdy jsem se mohla nakazit? Můj stav měl příznaky i některých běžných onemocnění, proto diagnóza přišla až teď, asi proto, že tato nemoc nebyla brána na zřetel. A ať už jsem sebemenší laik, myslím, že přišla za pět dvanáct.
Čtyřiceti stupňová horečka mě s třesem těla provázela každých 3-5 hodin, pravidelně každý den. Byla jsem vyčerpaná a cítila jsem, že ještě víc slábnu. Nevěděla jsem, jestli víc fyzicky nebo psychicky.
Nikdy jsem nebyla tak nemocná, abych musela být hospitalizovaná. Naopak jsem se těšila vždycky dost dobrému zdraví, sportovala jsem, byla aktivní. Nechápala jsem ani, jak jsem se mohla leptospirózou, neboli Weilovou nemocí, nakazit.
Když lékaři odešli, vzala jsem do rukou telefon a vyhledala, o co se jedná. Od té doby vím, že není dobré nemoci „dát jméno“. Čím víc víte, tím víc vás to může děsit. Tím víc pouštíte k sobě strach. Co je leptospiróza na mě vyskočilo hned v několika odkazech.
Leptospirózou jsou nejvíce ohroženi lidé, kteří pracují se zvířaty, které mohou bakterie – leptospiry vylučovat. Mezi časté přenašeče této choroby patří hlodavci, zejména potkani. Nakažené zvíře může svou močí znečistit prakticky cokoliv, s čím přijde do kontaktu.
Jinými slovy, mohla jsem se nakazit např. pitím vody ze studánky, koupáním ve stojaté vodě, jezením neumytého ovoce či zeleniny, chozením naboso v bahně nebo vlhké půdě, možná i napitím se z plechovky od nějakého pití.
Onemocnění, které probíhá lehce, většinou nezanechá vůbec žádné následky a nemocný je brzy „fit“. Mnohem delší doba zotavování (rekonvalescence) následuje po těžkém průběhu leptospirózy. Sama bakterie je po nasazení antibiotické léčby rychle vymýcena, ale určitou dobu trvá, než dojde k uzdravení všech postižených orgánů – jater, ledvin, srdce. Někdy, pokud je onemocnění opravdu těžké, se jejich funkce do původního stavu nevrátí. Není neobvyklé, že nemocní trpí častými změnami nálad a depresí.
Chtěla jsem nějaké vysvětlení. Chtěla jsem s někým mluvit. Ale nenapadlo mě, kdo by byl tou vhodnou osobou a lékaře nebo sestru jsem po posledních dnech nechtěla ani vidět….
Že bych to byla já sama?
Chvíle, která mi změnila pohled na život
Ale co teď? Věděla jsem jedno – musím se rozhodnout a převzít odpovědnost za svůj život. Jinak taky můžu tenhle boj prohrát. Dokud nezačnete dělat kroky, budete stále na stejném místě.
„Připadá-li Vám přítomná situace nesnesitelná, máte tři možnosti: odejít, změnit situaci nebo ji přijmout. Všechno ostatní je šílenství. Chcete-li být zodpovědní za svůj život, musíte si vybrat jednu z těchto možností. Pak přijmout důsledky. Nehledat výmluvy. „
Ležela jsem na nemocničním lůžku a cítila jsem se ještě stále bezmocná. Za sebou taková vyšetření, které bych nikomu nepřála při zdravém rozumu zažít. V ruce jsem pořád přenášela z oddělení na oddělení knížku – průvodce pro cestovatele s titulním nápisem Srí Lanka. Chtěla jsem se tam podívat kdysi se svým mužem.
Zavřu oči a dávám sama sobě nezvratný příslib: „Jestli odtud holka vylezeš živá, dostaneš možnost uzdravit se, znovu vidět venku stromy, nadechnout se čerstvého vzduchu, chodit po trávě, postavit se na své nohy – slibuju, že budu ŽÍT, že samu sebe učiním šťastnou a udržím zdravou, že nenechám kámen na kameni na sobě, na vztazích, že všechno, co bylo nefunkční – změním, přístup k sobě, k lidem, ke světu, že budu cestovat – a v první řadě pojedu za odměnu na tu Srí Lanku. Slibuju.“
A tak jsem se rozhodla. Byla to moje volba. A nikdo jiný ji nemohl učinit. A i když se začátky nerýsovaly zrovna růžově, najednou jsem pocítila sílu, i když jsem tehdy měla asi jen 44kg.
Uff. Zase jde ta horečka nahoru a otupuje moje smysly, moje tělo se v tu chvíli začne třást a nejsem schopna přemýšlet. Měla jsem spočítané na minuty, než mě horečka ochromí, kolik mám přesně času, abych uvažovala pozitivně a nenechala se ovlivnit. Myslet pozitivně na hematologii, kdy vedle vás leží pacienti s onkologickým onemocněním je sakra těžké, kor když jim tam nějaká moc chytrá ženská vypráví, jak jim po chemoterapii vypadají vlasy. A musí dodržovat tyhle a tyhle pravidla…a jak jim bude příšerně zle.
Ne. Tohle ne. Zase zavřu oči – a doslova si představuju, jak ty zbylé, ještě nezničené, a hlavně zdravé buňky mají vážně nohy, ruce, ocásky (nedávám svojí fantazii meze) a jak obklopují ty nemocné buňky a opravují je, uzdravují je.
Tenhle rituál dělám dlouho, každý den a každou noc. Stejně skoro nespím.
Konec září 2015. Byl asi týden do termínu vystěhování se z bytu. Návštěvy v nemocnici jsem skoro mít nemohla, protože jsem dlouhou dobu ležela na infekčním oddělení. Rodiče tyhle návštěvy ničily a já jsem vlastně chtěla být asi sama, abych si v hlavě srovnala, co bude dál. Po dobrání ATB na leptospirózu jsem obdržela informaci, že už vlastně lékaři nevědí, co se mnou dál. Že možná nebude špatné, když půjdu domů, jak jsem sama projevila zájem. Bezva nápad, až na to, že jsem se skoro sama neudržela na nohou a abych v klidu udržela sklenici v rukou. A tak jsem šla „domů“, což už můj domov stejně nebyl, ani v něm nebyl nikdo, kdo by tam na mě čekal. Tehdy jsem udělala krok zpátky k rodičům, kde mě čekal úkol postavit svoje tělo zpátky do latě.
Odmítla jsem radikálně číst mnoho negativních zpráv na internetu, že tahle nemoc zanechává trvalé následky nebo dokonce, že na to může člověk i zemřít. A už vůbec jsem neměla v plánu pokračovat v užívání jakýchkoliv léků, vždyť tělo má neuvěřitelné regenerační schopnosti. Netrvalo dlouho a už jsem seděla u léčitelky.
Dodržovala pevně nastavená pravidla užívání bylinek, neexistovalo v mé mysli nic jiného, než jen „jsem zdravá“.
Najednou jsem si všímala všeho okolo sebe, jak kdybych to viděla poprvé. Proč jsem to takhle nevnímala dřív? Co všechno se musí stát, aby člověk „zostřil“ svoje vnímaní? Sebe samotného i okolí?
Snažila jsem se být trpělivá a každé malé zlepšení mého zdravotního stavu jsem oslavovala a děkovala tělu, jak se mnou úžasně spolupracuje. Chválila jsem ho. Za jakýkoliv pokrok. Klouby mě bolely a natékaly, jako kdybych byla postarší dáma s artrózou. Ale – já chtěla do práce! Vrátila jsem se tam i s teplotou 38 stupňů – to už byla přece brnkačka ne? 🙂 Vypadala jsem pořád trochu jako „pohublá smrtka“, ale mně to bylo jedno. Žila jsem. Cítila jsem, že žiju. Po třech měsících horečky ze dne na den zmizely. O týden později – v prosinci, jsem si už nasazovala běžecké boty, pořádně se oblékla a podívala jsem se na sebe do zrcadla. Po horečkách mi vypadaly během 14dní skoro všechny vlasy, moje nádherné ženské háro bylo pryč.. Přestalo fungovat i moje ženské tělo a cyklus. Najednou na mě v zrcadle koukala úplně jiná žena. Přesto jsem se asi poprvé na sebe podívala s opravdovou úctou a láskou.
První běh byl dlouhý, ale plný další naděje. Najednou jsem věděla, že jsem vyhrála. Cítila jsem to a nepotřebovala jsem žádné testy, abych měla potvrzení v ruce. Ty testy jsem mimochodem o půl roku později držela v ruce – ještě s lepšími hodnotami než kdy dřív.
Ale uzdravit svoje tělo, dát mu tu možnost, to byla jenom první část. Byla ale obrovská důvěra, že to tělo dokáže samo. Mnohem těžší byla ta část druhá – duše a srdíčko.
A tak jsem poprosila svou blízkou kamarádku, jestli by mi předala kontakt na koučku, se kterou měla osobní zkušenost. Když jsem za ni poprvé přijela, nečekala jsem, že si prostřednictvím našich setkání upevním všechny své otázky a zároveň si k nim i naleznu postupně odpověď.
Prostřednictvím této dokonalé mozaiky, která do sebe díky téhle mojí cestě do sebe zapadla, mohl dnes vzniknout i můj e-book zdarma Volným pádem do života aneb 8 kroků JAK na životní restart, kde píšu o krocích, které jsem podnikla dál – co jsem udělala dál pro svoje tělo, tak i pro sebe – svou duši a srdce.
A díky těmto krokům jsem mohla i vybudovat krásný vztah se sebou, s partnerem a dát přírodě možnost darovat nám ten největší dar – těhotenství.