Můžeme se na porod připravit? ANO, ale….

Někoho teď bude určitě zajímat, jestli mi ta moje příprava se „zázračným“ Hypnoporodem zafungovala..? 🙂
S čistým svědomím říkám ANO. Celé to nastavení se a komunikace s maličkým mělo smysl. Rozhodně to má smysl především pro ženy, které tomu věří. Ale stejně tak mělo v mém případě smysl rodit v nemocnici …. Jsou okolnosti, které si nenaplánujete, nevíte dopředu, že nastanou ….a musíte na ně zareagovat až v daný okamžik.
Každopádně, dnes cítím velkou vděčnost za přirozený, respektive fyziologický porod a za zdravého synka Nikolase 🙂 .
Nebyla náhoda, že dnes mohu porovnat oba úhly pohledu průběhu porodu – a to tu krásnou část formou Hypnoporodu, ale i zásah porodní asistentky a lékaře (kterého jsem se možná někde v hloubce sama sebe obávala). Asi intuice. V rámci nastavení si ale tohle nepřipouštíte a není to ani žádoucí 🙂 .

Pro vysvětlení: co je to Hypnoporod?

Jedná se o přípravu svého těla a svojí mysli na porod, vědomě, systematicky a pravidelně. Prostřednictvím technik se naučíte dosáhnout hluboké relaxace, ve které se žena cítí uvolněná
a zároveň při plném vědomí, má vlastní tělo i myšlenky zcela a plně pod kontrolou. To vše může být základem pro bezpečnější porod.
Velký dík patří Míše Klementové https://www.hypno-porod.cz/ – za její doprovod, seznámení s těmito technikami a lidský, milý přístup do poslední chvíle před porodem.

 

Pokud jde o samotný prožitek porodu..

Do určité chvíle jsme se s partnerem, který u porodu byl, drželi našeho plánu. Vydržet co nejdéle doma. Takže když začala odtékat plodová voda, nepanikařila jsem, naopak jsem zahájila vyšší míru relaxace a než nastoupily „vlnky“ 🙂 , byla prostě v pohodě. Jak „vlnky“ přicházely, využila jsem horké vany a partner mi masíroval křížovou oblast zad. V klidu jsem se najedla (což byl opravu dobrý nápad, protože jsem strašně žravá 🙂 ), zapálili jsme svíčku 🙂 . Jak „vlnky“ sílily, přesunuli jsme se po domluvě s naší porodní asistentkou do nemocnice.
Tady nás klasicky čekaly nějaké formality, které byly v takové chvíli nepříjemné, ale po nějaké době jsme mohli jít na sál, kde byla k dispozici opět vana. Celý proces běžel dle představ, až jsem se úplně „otevřela“ a „stačilo“ už „jen“ jít do závěrečné fáze. Do této chvíle to byla otázka pár hodin, cca od půl druhé odpoledne do cca půl osmé večer.
V závěru však pro mě nastala situace, kterou jsem ze začátku nechápala. Nešlo malého vytlačit. Říkala jsem si, „aha, tak asi blbě tlačím..nebo málo“. Ačkoliv jsem trochu trénovala se zdravotní pomůckou Aniballem a masírovali jsme hráz, možná jsem nedokázala intenzitu tlaku odhadnout. Bylo to vysilující. A ačkoliv jsem byla vždycky velký sportovec a měla sílu do poslední chvíle před porodem..najednou přišel zlom. Tělo si prostě řeklo, že už toho bylo dost, najednou jsem cítila, že ztrácím vědomí a začala jsem se šíleně klepat. V hlavě mi projelo, že to asi nedám. Pak zase, když už jsem došla až sem (bez epiduralu), tak to přeci nevzdám. Vystřídala jsem všechny možné pozice (vsedě, v závěsu, ve stoje, na boku), ale pořád nic. A v tom začaly slábnout kontrakce. A já věděla, že teď už to není sranda a musím se nějak vzchopit. Jediná možnost – glukóza do žil a oxytocin, aby naskočily kontrakce.
Ty přišly velmi silně a velmi brzy. Pořád to ale nešlo. Pak už přišla lékařka. Jelikož jsem ale neměla sílu udržet se na nohou, musela jsem si pak už lehnout na záda. Viděla jsem, jak všichni pokukují po monitoru, který hlídal malého, a v duchu jsem k němu posílala přání, ať ještě vydrží. Pak jsem se zeptala, jaké jsou další možnosti (paradoxně jsem byla ještě stále dost v klidu a dokázala reagovat zase plně vědomě). Porodní asistentka mi odpověděla, že pak už jedině nástroje, aby malého vůbec vytáhly (tedy kleště a zvon apod.) – pokud to nezvládnu sama. Už mi bylo úplně jasný, že tohle nebude mít nic společného s Hypnoporodem.
V tu chvíli ve mně zatrnulo a udělalo se mi zle. Tohle prostě nikdy nedovolím. Rozhodla jsem se tam radši nechat duši, než aby takhle malého tahali. Partner mě v závěru neskutečně podpořil a vím, že jsem slyšela z dálky jen jeho hlas. Trochu ho podezřívám, když mi v závěru říkal, že už vidí hlavičku, že ještě nic vidět nebylo 🙂 – jenom se mi snažil dodat sílu. Trvalo to ještě tak další hodinu a půl, než se pomocí lékařky i porodní asistentky, která tlačila na bříško, malý narodil. Paradoxně bez nástřihu. Ale doktorka mě musela poměrně dlouho zašívat uvnitř.
Musím říct, že mě v závěru překvapila drsná bolest, kdy jsem doslova cítila, jak se „trhám“ uvnitř. Přitom jsem se snažila být uvolněná. Závěrečná fáze byla absolutně nesrovnatelná s první fází. Ještě víc mě ale překvapilo, že mi syna nedali prakticky na bříško. Ale pod bříško. A pak jsem dostala vysvětlení. Malý měl velmi krátkou pupeční šňůru. A bohužel k tomuto závěru přispěl i fakt, že já byla „příliš úzká“. Prakticky to bylo tak, že já zatlačila a pupečníková šňůra ho stáhla zpět. Bylo mi to moc líto. Nevěděla jsem najednou, jestli jsem mohla udělat víc. Ulehčit mu to. Možná jít do té bolesti s odhodláním mnohem dřív.

 
Proto dnes patří obrovský dík i našemu synkovi, že takhle vydržel a v průběhu nezakolísal. Protože i díky tomu jsme měli čas a mohli rodit přirozeně. Můj partner byl úžasný. A nemít tam jeho a naši porodní asistentku, asi bych se zbytečně zneklidnila. Takhle jsem dokázala udržet koncentraci, i když z posledních sil.
Když teď držím synka Nikolase v náručí, opakuji, že jsem vděčná za ten obrovský dar. I za tuhle zkušenost. Mělo svůj důvod, že se to odehrálo přesně takhle a já přes závěr říkám, ať se ženy nevzdávají a dají šanci sobě, svému tělu. Protože nebýt uvedených skutečností, byl by to krásný porod. 🙂 A to za to stojí.
Zároveň děkuji i svému partnerovi, protože jsem ani na chvíli nezapochybovala, že bude u porodu tím pravým „držákem“, kdyby šlo do tuhého 🙂 .

Co si odnáším po této zkušenosti?
Hypnoporod není jen výmysl, ale opravdu funguje. Každá vědomá příprava se počítá :-). Stojí za to mít i veškeré informace, co, proč a jak v nemocnici probíhá/bude probíhat. Pak Vás něco jen tak nepřekvapí a vy můžete v krizové situaci adekvátně a zodpovědně zareagovat. My měli Porodní plán, který byl jinak absolutně dodržen.
Kromě našich představ pro ten nejlepší „start“ do života při narození syna cítím, že bylo důležité, aby byl „za rohem lékař“ 🙂 … a ani druhý porod bych si neriskla doma. I když by to tam při svíčkách bylo samozřejmě velmi příjemné 🙂 .

 

A co po psychické stránce po porodu?
Za chvíli to bude již měsíc od porodu.
S odstupem času si spoustu emocí „sedne“ a je to lepší hodnotit. Přesto jsem dlouho vnímala pocity viny, že jsem neudělala „dost“, a že porod mohl proběhnout až do konce jinak (líp). Kor když jsem se tak dlouho připravovala. Uteklo i pár slz. Ale po konzultaci k průběhu porodu mi bylo jasně vysvětleno, že jsem opravdu udělat víc nemohla. To, co jsem tedy mohla, to jsem ovlivnila.

 

Celé to bezpečné prostředí, bez stresu, s oporou, hudbou porodu, vanou, aromaterapií, porodní asistentkou, možností střídat polohy… Prostě nelituji ničeho.

Délku pupečníkové šňůry Vám lékař v předstihu nesdělí a konstituci svého těla jsem také ovlivnit nemohla.
Nejdůležitější je PŘIJMOUT situaci tak, jak se odehrála. Je to něco mezi nebem a zemí. A věřím, že každá žena dělá vše v tento okamžik, jak nejlépe dovede. Nechci tím říct – počítat s tím, že se NĚCO může stát. Ale pokud se tak stane, nechat to proplout. Pročistit emoce. Vyplavit je. Protože za tuhle bolest nikdy nedostanete už lepší dar – než Vaše dítě. A bolest opravdu zapomenete. 

Slyšeli jste někdy, že na oddělení šestinedělí je to hrůza?
Já můžu říct tohle. V každém zdravotnickém zařízení, v práci, všude okolo nás…se setkáte někdy s „blbcem“. Tak to je. Stejně tak v nemocnici. Ale co je zásadní? Není to především o tom personálu. Ale o VÁS. O tom, jak působíte, jak komunikujete. Neměla jsem to zrovna jednoduché, protože tam všude drželi můj Porodní plán a určitě je mohlo napadnout: „jo aha, to je ta, co všechno ví“. Ale já jsem pochopila, že když pokorně sklopím hlavu a dám najevo, že příprava a informovanost k porodu – je jedna věc, ale co je potom – to je věc druhá, dá se nastavit přátelská a vědomá komunikace. Já nemohla skoro chodit, byla jsem vyčerpaná, nespala jsem a chtěla jsem hlavně mít už u sebe malého. Proto jsem i odmítla skoro všechny návštěvy (mohla za mnou pouze rodina). Vnímala jsem to jako cenný čas pro sebe a naladění se na Nikoláska. Díky tomuto přístupu mi jednoduše nedělalo problém nechat si poradit, slušně se vyjádřit, co chci a co ne. Sestry i doktoři se ke mně chovali úžasně. Pravda – strava nebyla jak v nějakém hotelu 🙂 , ale důležitější pro mě bylo získat potřebné informace a cítit klid i v tomto prostředí. A to se podařilo.

Kdybych měla uvést pár slov, které cítím, že jsou důležité …. :

Věřte především samy sobě.
V krizové situaci spolupracujte s lékaři.
Není důležité KDE rodíte, ale S KÝM rodíte.
Věřte v sílu přípravy, relaxace a naladění se na miminko.
Mluvte o všem s partnerem, pokud mu věříte. Bude pro Vás poté tou nejlepší podporou.
Buďte vděční.
Přijímejte vše, co přichází. S láskou.
Radujte se a těšte se na porod. Nastavení a klid Vás samotných bude hrát rozhodně svou roli.
Když něco nevíte, slušně se zeptejte. Všichni jsme jenom lidi. 