Můžeme s dítětem komunikovat ještě před početím?

Děti? Čas odpovědnosti? Ne proboha, teď ještě NE 🙂

Kdyby se mě někdo z přátel zeptal tak před 3-4 roky, kdy plánuju mít rodinu, odpověděla bych, že jednou ano, že to s manželem plánujeme, ale neurčito kdy. Ve skutečnosti jsem snad ani nechtěla do tohoto světa přivést dítě – přišel mi nespravedlivý, pokrytecký a možná až zlý nebo to bylo tím, jak jsem se já sama cítila, jaké jsem měla okolo sebe okolí?

Nedokázala jsem si představit být mámou, nedokázala jsem si představit ani svého tehdejšího manžela, aby jím byl. Práce mě bavila, ale necítila jsem potřebu budovat nějakou vysokou kariéru. Spíš jsem si přála mít vždy dostatek financí na to, po čem opravdu toužím.

Děti okolo mě ..mě vůbec nedojímali, natož abych se nad nimi rozplývala a v 27ti letech jsem od nich spíš utíkala – přeloženo „hlavně mi to dítě nedávejte do náruče – vůbec netuším, co s ním mám dělat!“. Ale většina dívek/žen to měla okolo mě přesně obráceně, toužila po rodině a nechápaly, jak to, že já chci ještě tohle a tohle zažít, vidět, cestovat a mám jiné sny. Vždyť už mám bydlení, manžela, tak na co čekám?

Znáte ten tlak? Jak se Vás okolí ptá, když jste s někým dlouho – tak kdy bude svatba, kdy se přestěhujete, kdy bude přírůstek? A tak běží i čas ve vašem vztahu, manželství, až ho možná „přechodíte“, ono „vyšumí“ a rozpadne se.

Já si uvědomovala, že čas pomalu běží. Necítila jsem se být ale nijak biologicky tlačená a nepoužívala jsem známé „už mi tikají hodinky“. Především – jak píšu i ve svém úvodním příběhu, ve svých 28ti letech jsem se zastavila na okraji nemoci, která mému tělu najednou řekla stop. A to i tělu ženskému. Cyklus se mi úplně zastavil, vlasy vypadaly a tělo zavelelo – potřebuji teď čas na regeneraci. Věděla jsem, že to tělu musím dopřát a věděla jsem, že kdybych pak někdy chtěla otěhotnět, potřebuju dostat tělo zase na vrchol sil. A to vlastně nejen tělo, ale i duševní stránku.

Když jsem v těchto letech poznala svého současného partnera, bylo krásné sledovat, jak se okolnosti daly do pohybu samy. Náš vztah i komunikace i vize šly ruku v ruce, všechno sílilo. Jak čas běžel, najednou naproti sobě nestály jen dvě bytosti, které do sebe zapadly jako skládačka – ale spíš dvě bytosti, které dokázaly vybudovat v sobě jedinečnost, celitost, vnitřní klid a lásku. Najednou nebylo co obrušovat, skládat, ale stačilo jen komunikovat a ladit a ladit a ladit… Nádherný vztah se nerodí jen z vášně a jisker, ale časem. Pochopením, úctou, důvěrou, bez očekávání.

NOVÁ DUŠE – OTĚHOTNĚNÍ –  DÁ SE PŘIVOLAT?

 

Možná trochu mystický příběh 🙂 . Moje tělo se zase asi po půl roce bez medikace rozeběhlo. Už jsem nedovolila lékařům jakkoliv zasáhnout do mého života. Vnitřně jsem byla nesmírně šťastná a s partnerem jsme prostě řekli „ANO“, chceme mít rodinu. Bez spěchu, bez tlaku. Uvidíme. Protože mi v životě začali velmi dobře fungovat některé duchovní a hlavně jak se dnes nadčasově říká „mindfulness“ metody 🙂 , rozhodla jsem se duši k nám přivolat. Věřím totiž, že duše/dítě si vybírá své rodiče. A Ti, co jsou připraveni, dostanou i odpověď. Byla první polovina roku 2017 a já jsem po cestování na Kostarice zkusila vyslat při meditaci na józe signál přes svoje myšlenky. Odpověď jsem dostala prakticky okamžitě. Najednou jsem při meditacích od té doby doslova cítila blízkost „nové duše“.

 

Ale my se nezačali ani snažit. Oba jsme najednou pocítili, že chceme ještě někam spolu odjet. Jen my dva. Ještě podniknout nějaké dobrodružství, nějakou cestu do zahraničí. To byla naše vášeň. A tak jsem se té malé dušičce v meditaci omluvila a vysvětlila jí důvody, proč ještě není ta „vhodná doba“.

O půl roku později jsme odletěli na Filípiny a domluvili se, že třeba tam….? 🙂 A tak jsem zase vyslala to láskyplné přání, že teď už jsme vážně připraveni a že čekáme na odpověď. Pak jsem to prostě pustila z hlavy. Ještě párkrát před odletem jsem byla na józe. A ejhle – zase se mi tam přimotala ta dušička :-). Zase jsem ji cítila. Předtím tak rychle zmizela… a teď? Říkala jsem si „copak to vážně takhle funguje? Jde“? Je to skutečné? Jako kdyby mi říkala: „no, to Vám to trvalo, tak já jsem tady, připravená“ :-). Cestou zpět v letadle jsme s partnerem samozřejmě laškovali, že si domů vezeme potomka  🙂 ….

JAKÉ JSOU NAŠE HRANICE? JEN TAKOVÉ, JAKÉ SI MY SAMI DÁME!

Upřímně? Vůbec jsem neočekávala, že se to po té nemoci podaří nebo rozhodně ne nějak rychle. Na druhou stranu jsem opravdu cítila svoje tělo na vrcholu sil a uvnitř sebe takovou lásku, harmonii a důvěru, že to nedokážu ani popsat. Dala jsem tělu absolutní lásku a sama sobě přijetí. Vyčistila jsem si svůj „práh“ od minulých životních zkušeností a o náš vztah s partnerem jsem pečovala a pečuji s vděčností každý den, jako kdyby to byl ten největší zázrak.

Po návratu z Filipín jsem podnikla ještě jeden můj osobní rozvoj a posun – chtěla jsem vyzkoušet metodu Wim Hof – OTUŽOVÁNÍ. Najít to kouzlo, co to tělu přináší. Jestli opravdu dokážeme vědomě ovlivnit podmínky uvnitř našeho těla a zevnitř se „ohřát“ 🙂 . Vlézt do ledové vany? Nebo jít v prosinci na horách na procházku spoře oblečen? Jak silná je naše mysl? Wow – to bylo něco pro mě 🙂 .

Přikládám pro inspiraci video, čím jsem prošla 🙂 .

Lektorkou víkendu: Veronika Jelíková, autorka knihy HOŘ POMALU

https://horpomalu.cz/

 

Ehm – 21. 12. – symbolické datum. Je mi 30 let 🙂 

Nevím proč, ale najednou se mi v tento den rozsvítil majáček – hele holka, ty si lezeš do ledový vody a děláš kdo ví, jaký šílenosti – ale co si třeba takhle udělat test, jestli už nejsi v tom? Hmmm….a tak jsem 22. 12. z práce jen tak v legraci naběhla do lékárny a koupila jeden test. Sama jsem se cestou domů usmívala a říkala si, to jen pro klid, takhle rychle to přece dneska nejde. Večer jsem věděla, že budu mít klid a budu sama – tak to zkusím. První test jsem doslova s lehkostí odhodila na stůl a přišla jsem se podívat na výsledek až tak za 10minut, kam spěchat. To je jasný. Tak se vrátím – vidím DVĚ ČÁRKY – dvě? Asi nějaká chybka testu. Tak ještě jednou. To samé. Konečně jsem rozbalila instrukce, že se na to ještě jednou podívám, jestli u tohoto typu testu dodržuju správný postup. No a tak jsem šla do třetice, poslední pokus. Zase DVĚ ČÁRKY 🙂 . Vzala jsem ten test a šla se na sebe nevěřícně podívat do zrcadla, chvíli jsem na sebe doslova čuměla 🙂 . Pak jsem se začala smát i brečet najednou, protože to by znamenalo, že to muselo vyjít snad hned napoprvé. Takže – moje píle, moje tělo, moje zdraví i to, kým jsem se stala, jak jsem začala žít i to, jakého muže vedle sebe mám – to všechno se zhmotnilo v ten největší dar a zázrak.

Budeme rodiče

Už dávno si nehraju na to, že v takové chvíli budu chystat nějaké překvapení, a tak když večer partner přišel domů – naprosto vědomě a připravena jsem to řekla nahlas 🙂 . Bylo to naše vědomé rozhodnutí a na nic jsme si nehráli. Bylo to tak opravdové :-). Věděla jsem, že si nás i naše dítě vybralo.

Měla jsem předtím jen jedno přání. Protože vnímám již vše a všechny lidi okolo sebe jako své učitelé, kteří se mi snaží prostřednictvím svého chování něco sdělit o mně samotné.. Přála jsem si, aby naše dítě bylo naším největším učitelem. Už tak jsem si jistá, že především malé děti jsou naším dokonalým zrcadlem. A tak jsem si řekla, že s tím maličkým stvořením navážu hluboký vztah ještě v těhotenství. Že spolu budeme hodně mluvit a předávat si vzkazy prostřednictvím meditací a vizí. Že mě bude vlastně učit už od začátku. A že mi prostě ukáže i to, co jsem doposud ještě pořád vidět nechtěla. Že mi řekne, jestli je zdravé nebo že se mu něco nelíbí… a že se spolu připravíme i na krásný porod.

Nevěděla jsem, jak dokonalé to bude. Nevěděla jsem, jak přesné informace dostanu.

Moje těhotenství se tak stalo další spirálou pochopení a událostí v mém životě.